Monday, August 28, 2006

Poprvé jsem Rudu vědomě viděl někdy v srpnu 1985 z okna kuchyně, kam mě zavolal táta, abych si prohlédl svého budoucího třídního. Na takovou dálku se těžko dalo soudit, ale podle dlouhého kroku a knírů a taky podle toho, že o něm táta mluvil a smál se při tom, jsem mohl tušit do čeho půjdu. A opravdu, náš třídní Ruda Koblic nám z druhého stupně základní školy udělal léta, na která se nejen nezapomíná, ale naopak na která se vzpomíná častěji než na ta ostatní. Poznali jsme ho téměř ve všech jeho podobách, které popisuje zde vpravo zmíněný almanach, snad jen jako vodáka, vnuka, syna, otce a manžela jsme ho neměli moc šancí zřít. Vezmu to tedy popořadě.

Ruda s dcerou Jarmilou v roce mého narození (1974)
...

Ruda hudebník

V roce 1985 už sice skupina Verumka neexistovala, ale my jsme si přeci ve třídě a hlavně na výletech často zahráli na Portu. V suplovaných hodinách a často i místo výtvarky či dokonce matiky jsme nacvičovali různé trampské písničky a protestsongy, které jsme pak nejradši zpívali ve vlaku a ve školách v přírodě. Dodnes vidím tabuli popsanou textem Staré kobyly nebo Kulatejch obdelníků. Ruda psal zásadně tiskací minuskulí, kterou jsem nejen já převzal a dodnes ji, samozřejmě ne s takovou kaligrafickou bravurou, používám - ve školáckých letech jsem měl kvůli ní vždy problémy s češtinářkami, které vyžadovaly, abychom psali vázaně.

S Jarkem Nohavicou

Všichni ve třídě máme zpěvníky, ale dneska už nemáme nikoho, kdo by nás doprovodil na kytaru. Naposledy jsme si s Rudou zazpívali v zimě 2002 v Perštejně.


Představte si žáky osmé třídy, jak v suplované občanské nauce z plna hrdla zpívají doprovázeni na kytaru svým třídním učitelem:

Kulatý obdelníky kulatý obdelníky fialový les a žlutá voda.
Pojď se mnou ty moje poupě
já ukážu ti opiový doupě
tam v těžkým dýmu vomamnejch jedů
uvidíš fialový les a žlutou vodu.

Kulatý obdelníky kulatý obdelníky fialový les a žlutá voda.
Ležím si na břiše na zádech bednu kytu
v kapse hrst hašiše žiju si v blahobytu
dva kufry algeny dostal jsem za chatu
a potom za auťák LSD lopatu.

Kulatý obdelníky kulatý obdelníky fialový les a žlutá voda.
Fermetrák posvačím čichnu si čikuli
mám z toho čistidla frňák jak bambuli
konečně v komátu rysy mi přituhly
sako a kravatu dají mi do truhly.
Kulatý obdelníky kulatý obdelníky fialový les a žlutá voda.

...

Ruda tramp

Takhle jsme Rudu poznali hlavně na již zmíněných třítýdenních výletech pod zkratkou ŠvP. Měli jsme tam sice na odpolední program speciální vychovatele, ale ti měli jednou do týdne volno a hlavně náš třídní si nás občas vzal na procházku i ze své vůle. A my jsme museli nasadit tempo Joža Pribilince, protože stíhat s našima nožičkama Rudův krok byl výkon hodný olympijského medailisty v chůzi. Navíc se všichni drželi v jeho blízkosti, protože jsme chtěli poslouchat jeho vyprávění. Dodnes lituju, že jsem na několika ŠvP a hlavně na lyžáku chyběl. Třeba v Bílém potoce.

Ruda v pozadí
...

Ruda umělec


Ještě než jsem Rudu poznal, vlastně jsem ho měl kus stále před očima. V obývacím pokoji nad pohovkou visel obraz z pouště se skalním monolitem a jakýmisi nivelačními tyčemi. Ten obraz nesl Rudovu signaturou. Dodnes visí v Lounech mamince nad pohovkou. Nejsem výtvarný talent, a tak ze mě Ruda malíře neudělal, nicméně některé techniky a fígle si pamatuju dodnes. Vzpomínám si, že jednou přišel Ruda do hodiny matematiky s čistými listy papíru, které poručil službě rozdat. Tehdy bylo zvykem si papíry na písemnou práci po stranách nalinkovat. A tak se někteří žáci pustili do odměřování dvoucentimetrových okrajů, které na papír bryskně narýsovali. Ruda burácel! Vyměnil si prostě matiku za výtvarku a dokonale nás zmátl. A zatímco my jsme se neuměle snažili o vystihnutí spolužákova profilu, Ruda si za katedrou trénoval bubliny, neboť jsme jej zažili v jeho bublinovém období. Já jsem jeden rok seděl v první lavici, tak bych mohl rozdávat rozumy. A přesto netuším ani za mák, jak takovou průhlednou kulatou hmotu dostat do dvou dimenzí.

První obraz od Vélazqueze, jehož reprodukci jsem viděl, byla Stařena smažící vejce, kde nějaký kluk drží skleněnou karafu. Ta karafa mi asi podvědomě připomněla Rudu, a od té doby vymetám ve všech galeriích expozice s Vélazquezem. Cílem každého milovníka španělského umění je Prado. Až se tam jednou dostanu, pokloním se tam dvěma lidem. Diegovi a Rudovi.

...

Ruda satirik a glosátor

Tady si vzhledem k blížícím se volbám neodpustím jednu překrásnou předvolební veršovánku zveřejněnou v brožuře:

Pocti nás svým hlasem, milý voliči
a pak můžeš zase táhnout zpátky do ---
A když jsi nám, troubo, odevzdal svůj hlas,
na louku se vrať a dál se tiše pas.

A ještě jednu glosu:

Zprávy 24.3.95: Bývalý ministr životního prostředí Josef Vavroušek a jeho dcera Petra byli dnes nalezeni zmrzlí v Tatrách.

„Vidíš ho vola. A nám vyhrožoval globálním oteplením.“

Veršovánku, co znám já a týká se přímo našich malých voleb komunálních, tady bohužel citovat nemůžu, jelikož je v ní jmenován jeden ze současných zastupitelů a mohlo by se ho to dotknout… A tak aspoň jedna rýmovaná glosa ke zprávám:

Sanitka se řítí před dům
Havel má zas třicet sedum

A jako PS ještě malé PF:

...

Ruda politik

Ruda nebyl politik. Byl antikomunista. A byl to čestnej člověk, takže ho lidi opakovaně volili. Když ho zvolili naposledy, říkal mi, že tam pobude rok dva, aby lidi neřekli, že byl jen volavkou a pak že to předá mladším, čímž myslel mě, protože jsem byl jeho první náhradník. Nechtěl jsem o tom ani slyšet, připadal bych si hloupě, a tak jsme se tedy domluvili, že to ještě nějak vydrží. A Ruda za rok umřel. Takhle jsem si to tedy nezasloužil. Sedím teď v zastupitelstvu na jeho židli a musím říct, že ta židle nevrže.
...

Ruda věc veřejná

Za to jsem se ti Rudo už omluvil, snad jsi mou omluvu přijal. Omlouvám se teď i jednomu svému kamarádovi, jelikož mou omluvu tobě vzal jen jako jízlivost vůči sobě. Ona tak v té chvíli mého zklamání byla do jisté míry myšlena, ale taky to byla kritika vlastní nedůvtipnosti, o níž jsem se poučil a už vím, že podobné snahy v mimorevoluční době jsou v některých případech (a to mi snad odpustíte oba) mimo mísu.
...

Ruda kantor

Po uhlopříčce od Rudy sedí moje maminka.

Měl jsem Rudu na výtvarku a na matiku. Z výtvarky, jak už jsem napsal, by mě nic nenaučil ani Pablo Picasso, ovšem na Rudu jako matematika nedám dopustit. Zasmál jsem se, když mi dvanáct let po základce nad pohárkem becherovky vyprávěl, jak na matematiku nechtěl, ale musel, jelikož jiný obor než výtvarnou výchovu v kombinaci s matkou věd tehdy neotevřeli. Po vykonání přijímacích zkoušek z matematiky si Rudu zavolal jeden člen profesorské komise a řekl mu: „Všem, které nepřijmeme, říkám: "Zkuste to přísští rok", ale vy to prosím vás nezkoušejte už nikdy.“ Ruda to vzal jako výzvu, celej rok se učil a za rok jim to natřel. A nebudu myslím sám, kdo s jeho základní matikou absolvoval střední školu bez nějakého většího učení. Pravda, jako třídě nám na srazech pochleboval, že jen s naší třídou si mohl dovolit brát i vyšší matiku, ale to mu dneska nevěřím. Z trigonometrie bych nicméně dodnes odmaturoval, jak jsem se přesvědčil letos, když jsem co třídní musel sedět i u maturit z matematiky. Na trojúhelník EHS a čtyřúhelník RVHP se vzpomíná krásně. Nejhezčí hodiny byly, když Ruda vznesl problém, pak si maloval bubliny, a my jsme mu po půl hodině chodili jednotlivě šeptat výsledek na chodbu. Že bychom přece jen byly nějaká obzvlášť nadaná třída? Myslím, a rád se tím pochlubím (protože za pár let jsem tím trochu trpěl, jak se dočtete dále), že jsem v matematice patřil mezi Rudovy oblíbence.

Na stránkách našich spolužáků se objevilo několik zajímavých limericků. Pět z nich se týkalo Rudy. Jeden je z mé dílny, ale víc se mi líbí ty Lukášovy.

Byl jeden dědeček z Verumky
co tuze rád chodil na truňky
životu vždy se smál
s námi se směje dál
tenhleten dědeček z Verumky.



...
Z památníku Jarmily Hoškové-Bůchové

Ruda přítel

Už jako kantor byl Ruda kamarád, když nám říkal indiánskými jmény, když nám sliboval ránu, že ještě za Svaťákem poletíme třetí kosmickou rychlostí a když, což jsme ani tenkrát nevěděli, se nás na pedagogických radách zastával třeba proti celému sboru. Dneska na to všichni vzpomínáme. Já mám z těch dětských let asi nejživěji v paměti jednu chvíli ze školy v přírodě. Asi čtyři kluci jsme strašně štvali naši vychovatelku, s kterou jsme si generačně nemohli vůbec rozumět, a tak nás vždycky někam hnala a my jí utíkali, dělali vylomeniny, jak se na kluky ze základky sluší a patří, a byli jsme na ni dost drzí. Myslím, že slovo, které tenkrát padlo, a které dopadlo až na její kovadlinku a třmínek, bylo „kráva“. Tehdy si nás v pozdní odpoledne Ruda vzal jednoho po druhém do prázdné místnosti, aby nás umravnil. Jako bych tam stál teď, vybavuju si, jak jsem se klepal, že třetí kosmická rychlost konečně nabude praktičtějších podob, a jak jsem si vzpomněl, že tatínek (mimochodem taky Ruda) Rudovi při podpisu domácích úkolů nikdy nezapomněl něco legračního vzkázat, a jeden z těch vzkazů taky zněl, že jestli ho naseru, ať mě zmlátí. A Ruda se k ráně jistě rozohnit uměl. Alespoň tehdy jsem si to myslel. Chytil mě kolem ramen, jako by se trochu i podpíral, a druhou ruku si nechal volnou a trochu ji rozhoupal. Čekal jsem kosmickej pravej hák. Tehdy se ke mně naklonila hlava s dlouhými šedými kníry, zpod nichž dolehla k mému uchu tato slova s patřičnou rumovou příchutí: „Já si o tý bábě myslím taky svoje, ale jsem diplomat.“


Po základní škole jsem se přestěhoval do Loun a Kadaň jsem navštívil asi třikrát na jednodenní výlet se středoškolskými kamarády, abych jim ukázal, jak krásný město mého dětství. Po deseti letech spolužačka zorganizovala sraz třídy, a tak jsme se v docela hojném počtu sešli v salónku restaurace Split. Těžko jsem rozpoznával některé spolužáky, ale s každým jsem si měl co říct, takže večer plynul v překrásné nostalgické náladě. Většina spolužáků se také prostřídala u Rudy, nastínila mu své životní příběhy a mě se zdálo, že je stále zaneprázdněn a že na tu svoji chvilku si musím počkat do pozdějších hodin. Čas plynul a najednou přišel číšník, že zavírají. Všichni se vrhli na placení a já byl zkormoucen. Ruda si mě vůbec nevšímal. Nezbyl mu čas? Myslí si snad, že se ještě uvidíme? Nebo (a to mě strašilo) mě měl rád jen jako matematika a jeho obor je přece jen spíš umění, a tak na mě dočista zapomněl? Můj tajnej vzor? Mrzelo mě to.


A najednou ke mně přistoupil a řekl: „Chtěl bych ti něco dát, nemůžeš se se mnou zítra někde sejít?“ Cítil jsem se jako biskup, který ještě před chvílí ležel na zemi a zpíval litanie ke Všem svatým, a teď už pomazaný má na prstě prsten a v ruce třímá žezlo. Domluvili jsme se na desátou v Merkuru. Večer ještě nekončil, seděli jsme v jednom klubu až do šesti do rána a když jsme se s Rudou loučili, zeptal jsem se, jestli to neposuneme na později, že už není nejmladší. „Ne, v deset budu v Merkuru.“ Styděl jsem se říct, že ten, komu se nechce vstávat, jsem já, ale v deset jsem tam přišel, Ruda si dal dvě becherovky, já dvě dvanáctky a byl jsem na tu chvíli patřičně hrdej. Nevěděl jsem, že se za rok vrátím do Kadaně a že se v hospůdce ještě několikrát sejdeme. Chtěl bych říct „mnohokrát“, ale bohužel 13. října 2003 udělal Ruda za těmi hospodskými i ostatními setkáními tečku. Na pohřbu jsem poprvé slyšel tuhle písničku, kterou složila Rudova dcera Jamajka. Kdo Rudu znal, jistě v refrénu pozná jeho hlas.


Večer jsem pak složil básničku.
...

Poslední kapka




ž

i

vot

se táhne

za životem

v dějinné karavaně

pomalu jako praská pěna

ve vypuštěné vaně

Voda se sbírá na konci vodovodu
ke svému poslednímu úderu
aby nám padla o půlnoci
do ticha jak činel
k činelu.

...