Monday, August 28, 2006

Ruda přítel

Už jako kantor byl Ruda kamarád, když nám říkal indiánskými jmény, když nám sliboval ránu, že ještě za Svaťákem poletíme třetí kosmickou rychlostí a když, což jsme ani tenkrát nevěděli, se nás na pedagogických radách zastával třeba proti celému sboru. Dneska na to všichni vzpomínáme. Já mám z těch dětských let asi nejživěji v paměti jednu chvíli ze školy v přírodě. Asi čtyři kluci jsme strašně štvali naši vychovatelku, s kterou jsme si generačně nemohli vůbec rozumět, a tak nás vždycky někam hnala a my jí utíkali, dělali vylomeniny, jak se na kluky ze základky sluší a patří, a byli jsme na ni dost drzí. Myslím, že slovo, které tenkrát padlo, a které dopadlo až na její kovadlinku a třmínek, bylo „kráva“. Tehdy si nás v pozdní odpoledne Ruda vzal jednoho po druhém do prázdné místnosti, aby nás umravnil. Jako bych tam stál teď, vybavuju si, jak jsem se klepal, že třetí kosmická rychlost konečně nabude praktičtějších podob, a jak jsem si vzpomněl, že tatínek (mimochodem taky Ruda) Rudovi při podpisu domácích úkolů nikdy nezapomněl něco legračního vzkázat, a jeden z těch vzkazů taky zněl, že jestli ho naseru, ať mě zmlátí. A Ruda se k ráně jistě rozohnit uměl. Alespoň tehdy jsem si to myslel. Chytil mě kolem ramen, jako by se trochu i podpíral, a druhou ruku si nechal volnou a trochu ji rozhoupal. Čekal jsem kosmickej pravej hák. Tehdy se ke mně naklonila hlava s dlouhými šedými kníry, zpod nichž dolehla k mému uchu tato slova s patřičnou rumovou příchutí: „Já si o tý bábě myslím taky svoje, ale jsem diplomat.“


Po základní škole jsem se přestěhoval do Loun a Kadaň jsem navštívil asi třikrát na jednodenní výlet se středoškolskými kamarády, abych jim ukázal, jak krásný město mého dětství. Po deseti letech spolužačka zorganizovala sraz třídy, a tak jsme se v docela hojném počtu sešli v salónku restaurace Split. Těžko jsem rozpoznával některé spolužáky, ale s každým jsem si měl co říct, takže večer plynul v překrásné nostalgické náladě. Většina spolužáků se také prostřídala u Rudy, nastínila mu své životní příběhy a mě se zdálo, že je stále zaneprázdněn a že na tu svoji chvilku si musím počkat do pozdějších hodin. Čas plynul a najednou přišel číšník, že zavírají. Všichni se vrhli na placení a já byl zkormoucen. Ruda si mě vůbec nevšímal. Nezbyl mu čas? Myslí si snad, že se ještě uvidíme? Nebo (a to mě strašilo) mě měl rád jen jako matematika a jeho obor je přece jen spíš umění, a tak na mě dočista zapomněl? Můj tajnej vzor? Mrzelo mě to.


A najednou ke mně přistoupil a řekl: „Chtěl bych ti něco dát, nemůžeš se se mnou zítra někde sejít?“ Cítil jsem se jako biskup, který ještě před chvílí ležel na zemi a zpíval litanie ke Všem svatým, a teď už pomazaný má na prstě prsten a v ruce třímá žezlo. Domluvili jsme se na desátou v Merkuru. Večer ještě nekončil, seděli jsme v jednom klubu až do šesti do rána a když jsme se s Rudou loučili, zeptal jsem se, jestli to neposuneme na později, že už není nejmladší. „Ne, v deset budu v Merkuru.“ Styděl jsem se říct, že ten, komu se nechce vstávat, jsem já, ale v deset jsem tam přišel, Ruda si dal dvě becherovky, já dvě dvanáctky a byl jsem na tu chvíli patřičně hrdej. Nevěděl jsem, že se za rok vrátím do Kadaně a že se v hospůdce ještě několikrát sejdeme. Chtěl bych říct „mnohokrát“, ale bohužel 13. října 2003 udělal Ruda za těmi hospodskými i ostatními setkáními tečku. Na pohřbu jsem poprvé slyšel tuhle písničku, kterou složila Rudova dcera Jamajka. Kdo Rudu znal, jistě v refrénu pozná jeho hlas.


Večer jsem pak složil básničku.
...

0 Comments:

Post a Comment

<< Home