Monday, August 28, 2006

Ruda umělec


Ještě než jsem Rudu poznal, vlastně jsem ho měl kus stále před očima. V obývacím pokoji nad pohovkou visel obraz z pouště se skalním monolitem a jakýmisi nivelačními tyčemi. Ten obraz nesl Rudovu signaturou. Dodnes visí v Lounech mamince nad pohovkou. Nejsem výtvarný talent, a tak ze mě Ruda malíře neudělal, nicméně některé techniky a fígle si pamatuju dodnes. Vzpomínám si, že jednou přišel Ruda do hodiny matematiky s čistými listy papíru, které poručil službě rozdat. Tehdy bylo zvykem si papíry na písemnou práci po stranách nalinkovat. A tak se někteří žáci pustili do odměřování dvoucentimetrových okrajů, které na papír bryskně narýsovali. Ruda burácel! Vyměnil si prostě matiku za výtvarku a dokonale nás zmátl. A zatímco my jsme se neuměle snažili o vystihnutí spolužákova profilu, Ruda si za katedrou trénoval bubliny, neboť jsme jej zažili v jeho bublinovém období. Já jsem jeden rok seděl v první lavici, tak bych mohl rozdávat rozumy. A přesto netuším ani za mák, jak takovou průhlednou kulatou hmotu dostat do dvou dimenzí.

První obraz od Vélazqueze, jehož reprodukci jsem viděl, byla Stařena smažící vejce, kde nějaký kluk drží skleněnou karafu. Ta karafa mi asi podvědomě připomněla Rudu, a od té doby vymetám ve všech galeriích expozice s Vélazquezem. Cílem každého milovníka španělského umění je Prado. Až se tam jednou dostanu, pokloním se tam dvěma lidem. Diegovi a Rudovi.

...

1 Comments:

Blogger Jiri Navratil said...

Ahoj dobří kadaňští,
jmenuju se Jirka Navrátil alias Browck Peattlleeck. Jsem ze Sokolova.
S Rudou jsme, všichni motající se kolem Jardy Studenýho a Dostavníků, byli veliký kámoši. Kemoši - říkával Ruda. S Rudou a jeho trampskejma kemošema, Whiskym a Pítrsem, jsem se seznámil kdysi na Horním Hradě u Ostrova. Byla s nima neustálá sranda. Whysky klidně vedl protistátní řeči, procházejíc kolem SNBáků a kupodivu nás nezajali. Ruda mne učil pít "drsňácký" kafe. To jest, vypít kafe z velkým rumem na dva rázy. Fuy Tayble (přeloženo z kobličtiny Fujtajbl).
S rudou a s Kiďákem jsem nejednou sdílel hotelový pokoj na různých okresních kolech Porty a jiných akcích. Kolikrát jsme zapomněli samou srandou i spát.
Ruda byl vzácný človíček, ze kterého sálala dobrota a radost. Dala by se těch příběhů napsat bichle.
Bydlím teď v Praze a občas chodím na různý akce po různejch klubech. Tak jsem v lednu 2004 byl vve Vagóně a potkal tam Jamajku, Rudovo dceru. Řekla mi, že Ruda v listopadu umřel. Myslel jsem, že to nerozdejchám (bulel jsem jak malej kluk).
Myslel jsem si vždycky, že Ruda nikdy umřít nemůže. myslel jsem, že takovej Ruda musí bejt zákonitě nesmrtelnej ...
Dneska, když se podívám k nebi, v duchu vidím Rudu, jak sedí s naším Jarouškem Studeným na mráčku, kejvají nohama, hrajou si na kytáru a smějou se na nás ...

Jirka Navrátil
výrvarník-ilustrátor
jir.navratil@gmail.com

2:42 PM  

Post a Comment

<< Home